Katuša

Katjuša Rascvetali jabloni i gruši, Poplyli tumany nad rekoj; Vychodila na bereg Katjuša, Na vysokij bereg, na krutoj. Vychodila, pesnju zavodila Pro stepnogo sizogo orla, Pro togo, kotorogo ljubila, Pro togo, č’i pis’ma beregla. Oj, ty pesnja, pesenka devič’ja, Ty leti za jasnym solncem vsled, I bojcu na dal’nem pogranič’e Ot Katjuši peredaj privet. Pust’ on vspomnit devušku prostuju, Pust’ uslyšit, kak ona poët, Pust’ on zemlju berežët rodnuju, A ljubov’ Katjuša sberežët. Rascvetali jabloni i gruši, Poplyli tumany nad rekoj; Vychodila na bereg Katjuša, Na vysokij bereg, na krutoj. Kaťuša Kvítky krášlí v sadě větve stromu, v dálku mráčky plují nad řekou. Šla Kaťuša, vyšla čile z domu, říčce blíž na skálu vysokou. Kráčí výš a písničku si zpívá, v dáli svého orla kdesi má, za ním s láskou, důvěrou se dívá, věrnou lásku jeho dobře zná. Oj, ty písni, dívčina již zpívá, v dálku leť, tam slunka záři vstříc, bojovníku, u hranic jenž dlívá, od Kaťuši pozdrav spěchej říct. Dívky své ať často vzpomínává, z dálky píseň její slyší znít, na vlast svou ať dobrý pozor dává, ráda jej Kaťuša bude mít. Kvítky krášlí v sadě větve stromu, v dálku mráčky plují nad řekou. Šla Kaťuša, vyšla čile z domu, říčce blíž na skálu vysokou.